Janů alias Carnik alias Bečička
Když se mi konečně podařilo vypátrat, že se pod těmito třemi různými jmény ukrývá jedna a tatáž osoba, připadala jsem si jako slečna Marplová. Bylo to totiž docela zamotaný případ.
Loucká pazderna (č. p. 23) na kunštátském panství bývala příbytkem rasa. Stávala na samém konci vesnice přímo pod kopcem Hradisko s troskami hradu. Odtud to měl tento ras čili správně pohodný na panský dvůr, hlavní zdroj své obživy, jenom pár kroků. 21. dubna 1741 přišla v pazderně na svět malá Terezie a jako její rodiče byli do matriky zapsáni Josef Janů obdekr (pohodný) a jeho žena Rozina. Za kmotry jí byli mlynář Ferdinand Entr z prostředního mlýna a manželka šafáře z louckého dvora, Vavřina Kotoučka.
V říjnu následujícího roku se v pazderně narodil pro změnu chlapeček. Za asistence naprosto stejných kmotrů dostal jméno Martin. Matka byla opět Rozina, ale otec se jmenoval Josef Carnik. Nene, Rosina určitě neovdověla, aby si vzápětí vzala Josefa číslo 2. Carnik je totiž latinsky pohodný, takže je naprosto jasné, že jednalo o stejného muže. Jenže proč ho farář nezapsal pod jeho pravým jménem, vždyť přece už věděl, že se jmenuje Janů?
Přeskočme teď na sousední, Černohorské panství. Tam se v létě roku 1741 konala svatba, na které si dcera tamního pohodného Knoflíčka brala Václava Štoudka z Louky u Kunštátu. Snad každého asi napadne, že tento Václav musel být taky loucký pohodný. Jak jinak, že? Za svědka jim byl František Knoflíček, pravděpodobně nevěstin bratr. Ten se pak oženil o čtyři měsíce později. A pak… Václav Štoudek odchází s manželkou nikoliv zpátky do Louky, jak by se dalo očekávat, ale usazuje se opět na jiném panství, Rájeckém, konkrétně v Ostrově u Macochy, kde je uváděn coby lictor. Tam se jim také v r. 1742 narodilo první dítko. Tady ale pozor, jeho švagrovi Františku Knoflíčkovi se narodil první potomek až rok poté (březen 1743) ale v loucké pazderně!!! A za kmotry mu byli Josef Bečička s manželkou Rosinou.
Přesně rok poté se vrací do loucké pazderny i Václav Štoudek s rodinou a jejich dalšímu, již v této pazderně zrozenému potomkovi, kmotrují také manželé Bečičkovi z Borotína.
To už mě z toho začala jít hlava kolem. Jak mohli ti Bečičkovi stíhat křtiny, které se konaly nejpozději druhý den po porodu, a pokaždé být včas na místě, když byli až z 30 km vzdáleného Borotína? Kdepak, ti museli být místní. Jenže na Olešnicku se toto jméno vůbec nevyskytuje. Nakonec jsem došla k závěru, že se jednalo také o obyvatele pazderny. Jenže proboha, kolik jich tam vlastně bydlelo? Bečička, Knoflíček, Štoudek a taky ten Janů? Všichni s manželkami a dětmi. Jak se tam mohli všichni vtěsnat? A jak uživit? Vybavilo se mi přísloví Tolik pohodných a jenom jeden Pegas! Tady tím Pegasem byla plná mísa a bylo jich na ni opravdu hodně. Příliš mnoho pohodných.
Teď už mi zbýval jenom ten Borotín. A nezklamal. Josef Bečička se tam 20. Ledna 1739 oženil s Rozinou Přikrylovou. Pak už ale o nich není v Borotíně a jeho okolí ani zmínka. Jakoby zmizeli z povrchu zemského. Pomalu mi to začínalo docházet. Bečičkovi se z Borotína přestěhovali do loucké pazderny. Tam se jim potom narodily dvě děti. Bečička byl v Louce cizí a pan farář určitě nebude lítat za nějakým pohodným, kterému se každý slušný člověk radši vyhne, aby zjistil, jak se vlastně jmenuje. Stačilo mu, že je Josef. Ale proč ho zapsal jako Janů? Mohl být třeba synem Jana… To by se dalo použít v případě někoho místního, když by všichni věděli, že je to syn Jana. Josefovu rodinu ale nikdo neznal, jak by tedy mohl farář vědět, že se otec jmenoval Jan? A propos, ve skutečnosti jméno Josefova otce znělo Jiří. Jan ale mohl být Josefův předchůdce, Josef se k němu nastěhoval, bydlel tedy v pazderně u Jana, byl Janů. Jiné to ovšem bylo, když šli Bečičkovi za kmotry. Kmotrovství bylo mnohem důležitější než rodičovství, tam se už muselo správné jméno uvést. A tak se z muže jménem Janů a Carnik stal konečně Bečička.
Bečičkům už se v Louce žádný potomek nenarodil. Také už nekmotrovali žádným dalším malým Knoflíčkům ani Štoudkům. Evidentně změnili svoje působiště. Bylo jich v té pazderně opravdu hodně. Trochu mi ten příběh připomíná hru Škatule, škatule, hejbejte se. Čtyři různá panství, tam a zase zpátky. Prostě úkol jako ušitý pro slečnu Marplovou.