Na šífje se máme dobře (Příběh Antonie Anny Bednářové)

21.09.2017 16:14

 

 

Antonie Anna Bednářová se synem Frankem Maršálkem

 

Dnes už nikdo neví, proč se Tonička toho 23. listopadu roku 1890 za Jobka vdala. Bylo jí teprve osmnáct a těhotná nebyla. Nejspíš ji k sňatku přinutili rodiče. Asi si řekli, holka se vdá a dá pokoj. V manželství ji ty nesmysly s  Amerikou přejdou. Nepřešly. Naopak se ještě snažila přemluvit k cestě za oceán i svého manžela Jobka, tedy Josefa Maršálka, bednáře z Hodonína u Kunštátu.  Ten byl ale doma spokojený. Měl tu rodinu, kamarády, svoji práci, stačilo mu, co vydělal, na rozdíl od Toničky netoužil po bohatství ani po dobrodružství. A tak se Tonička rozhodla. Když Jobek nechce, nutit ho nebude, pojede sama.

Toniččina rodina obývala samotu Na Hodůnce. Byla to pila a myslivna, které nechala vrchnost vystavět v údolí stejnojmenného potoka v lesích mezi Štěpánovem nad Svratkou a Hodonínem u Kunštátu v roce 1857. Prvním správcem na této pile byl Toniččin dědeček, který se oženil se svobodnou matkou (Toniččinou babičkou) Marií Stodolovou. Ta pocházela ze starého mlynářského a evangelického rodu původem z Telecího u Poličky. Jejich jediné společné dítě ale brzy zemřelo a tak Toniččina matka Anna (to bylo to dítě, které si její babička do manželství přivedla) vyrůstala jako jedináček. I ona porodila za svobodna syna Josefa Jana Stodolu a teprve poté, v r. 1870 se vdala za Josefa Bednáře, který u nich na pile pracoval. Ten také později převzal po svém tchánovi správcovstí pily. Tonička byla vlastně nejstarší dítko Josefa Bednáře, neboť její starší bratříček v kojeneckém věku zemřel.  Po ní přišli na svět ještě její čtyři mladší sourozenci -  Julie Anna, František Josef, Vilém a Marie Vilhemina.

 

Popis: C:\Users\Eva\Documents\Neznámá rodina na Hodůnce0001.jpg

 Toniččina matka Anna Bednářová Stodolová a její dcera Julie Anna s manželem a dětmi na lesní samotě Hodůnka

V lese za samotou byla velká skála. Že z té skály skočí, vyhrožovala Tonička rodičům, a to v případě, že jí nedovolí odjet do vysněné Ameriky. Tak co měli dělat? Nakonec jí na tu cestu dali i peníze. Její otec Josef pocházel z vesnice Kasany, odkud se už do USA přestěhovalo několik rodin. V roce 1891 se na cestu za „velkou louži“ chystal i jeho bratr se svojí manželkou a dvacetiletým synem Františkem. K této rodině svého strýce se Tonička přidala. Zapřela ale, že je vdaná, cestovala pod svým dívčím jménem Bednářová.  A tak se 19letá Tonička sedm měsíců po své svatbě vydala bez svolení  manžela dobývat Nový Svět.

Bednářovi si pravděpodobně najali koňský povoz, aby je dopravil k železnici do Ždírce. Vyjeli z Kasan v pondělí ráno, na oběd se zastavili  v Novém Městě na Moravě a v osm večer dojeli do Ždírce, kde přenocovali. Druhý den v poledne nastoupili do vlaku jedoucího do Berlína. Dojeli tam ve středu ráno. „U Rajnera“ si vyměnili peníze a pokračovali vlakem dál.  Do Hamburku přijeli v deset hodin večer. Tam měli zajištěné ubytování „u Rajnerova hostinského“, kde čekali až do soboty odpoledne. Poté se nalodili na loď, která je dovezla do belgických Antverp, což bylo v úterý 7. července. Tam opět čekali až do pátku odpoledne 10. července, kdy konečně vypluli na širé moře směr Amerika. „Na šífje se máme dobře,“ píše z paluby parníku Tonička svým rodičům. „Ráno máme černé kafe a chleba s putrou, v poledne maso hovězí nebo vepřové a polívku s rýžem nebo hrachem a jabka (rozuměj brambory, pozn. autor), toho dostanem dost. Večer máme vždycky čaj.“

Taková strava se tedy podávala na lodi Normania, která 25. července 1891 šťastně zakotvila v New Yorském přístavu.

Transoceánký parník Normania, který v letech 1890 – 1898 převážel pasažéry na trase Hamburk -New York

 

 

Tonička pak s tetou, strýcem a bratrancem cestovala patrně opět na nějakém povoze až do Jižní Dakoty, kde se usadili v městečku Tyndall, jež bylo v roce 1879 ustanoveno správním centrem okresu Bon Homme. V roce 1890 mělo 509 obyvatel a v příštích desetiletích se jejich počet víc než zdvojnásobil. Zásluhu na tom měli i čeští přistěhovalci. Městečko, tedy vlastně okresní město, ležící uprostřed jednotvárné prérie, vůbec nepřipomínalo lesní samotu na Hodůnce a malebně zvlněnou krajinu Kunštátska. Navíc se vyznačovalo drsným kontinentálním podnebím s velmi teplými léty a mrazivými zimami, kdy teploty ve výjimečných případech klesaly až na mínus 35 °C. Není divu, že se zde Toničce nelíbilo. V dopisech rodičům stále naříkala, jak se jí stýská a stěžovala si na krutou zimu. Navíc se zřejmě nepohodla s příbuznými. „Tetka mě tady po lidech pomlouvá, že jsem s ním mohla být (s manželem), že je to pořádný člověk, a že po mně nic není, má zlost, že jí nechci dát peníze, co jsem si (na farmách u českých osadníků pozn. autor) vysloužila.“

Co jí však muselo působit největší starosti, bylo její těhotenství. Musela určitě něco tušit už předtím, než se vydala na cestu. Proč ji tedy na poslední chvíli nezrušila? Zřejmě proto, že nechtěla. Touha po Americe byla silnější než obavy, jak to tam s děckem zvládne. 19. listopadu 1891 (někde je však uváděno i datum 10. 12.) se Toničce narodil chlapec.  Dostal jméno Frank a po otci Maršálek.  Pro Toničku však znamenal hlavně problém.

 

 Ukázka jednoho z dopisů, které Antonie posílala z Ameriky na Moravu rodičům

 

Co se mezitím dělo doma? Když Jobek zjistil, že mu žena pláchla za oceán, utrpěl pořádný šok. Pak zamířil na četnickou stanici.  Do Kunštátu i do Boskovic. Co mu tam asi mohli páni četníci poradit? Nezbývalo než čekat, jestli Tonka nezmoudří a nevrátí se s prosíkem domů. To se však nestalo. Jobek byl mladý a bez ženy mu bylo těžko. Rád by se byl ještě znovu oženil. A tak asi za dva roky podal na Toničku žalobu. 

Pro katolíky rozluka manželství neexistovala (až do r. 1919), bylo možné jen se rozvést od stolu a lože. Nemuseli pak spolu žít, ale manželství de facto pokračovalo, nemohli se tedy znovu oženit či vdát. Evangelíci byli mnohem liberálnější, manželství mohlo být zrušeno rozlukou. Důvody pro ni byly následující: cizoložství, odsouzení do žaláře na minimálně na 5 let, zlomyslné opuštění manžela, úklady o jeho život, zlé nakládání a nepřekonatelný odpor. Zatímco o vzniku manželství rozhodovaly orgány církevní, spory manželů, rozvod a rozluku řešily soudy světské, civilní.

Stále ještě nezletilou Antonii u soudu zastupoval její otec, advokát Dr. Max Brandl a obhájce svazku manželského Dr. Václav Prošek. Vlastní soudní proces trval asi půl roku. Započal v únoru roku 1895 výslechem svědků. „Je to pořádný chlap, pracuje a slušně vydělává. Zabezpečil finančně i svoji ženu. Neměla důvod od něj utíkat, “ tvrdili u soudu jednoznačně všichni předvolaní svědkové. „No, jednou prý Toničce vyhrožoval, že ji zabije a prý ji i uhodil,“ udali její rodiče. Jenže na to žádní svědkové nebyli. „Udělala to ze zlomyslnosti,“ uzavřel     tribunál.  Uvedl sice také, že Antonie Maršálková adresovala obhájci svazku manželského z Ameriky dopis (napsaný zřejmě na radu advokáta), „v němž žalovaná protestuje proti zamýšlenému rozloučení manželství a zároveň projevuje ochotu vrátit se ke svému muži, jakmile si uspoří peníze na cestu.“ Tohle jí ale soud neuvěřil, neboť dále konstatuje, že „ již jeden a půl roku uběhlo od doby, kdy jí byla žaloba doručena a žalovaná nic nepodnikla, aby svou ochotu uvedla ve skutek.“

30. července 1895 Zemský soud v Brně vynesl rozsudek. Manželství bylo rozloučeno pro zavinění obžalované. „Výrok o úhradách sporu odpadá, poněvadž žalobce nijakých úhrad nežádá“ stojí dále v rozsudku. Proti tomuto rozsudku se žalovaná strana odvolala. A tak případ putoval k Nejvyššímu soudu do Vídně, který však rozsudek 13. září t. r. potvrdil.  Navíc uložit žalované, tedy Toničce, uhradit do 14 dnů 13 zlatých a 28 krejcarů coby výdaje spojené s odvoláním.

 

„Vrátím se dom, až se toho neřáda zbavím,“ slibovala kdysi v dopise rodičům Tonička. „ Až se ožení, tak přijedu.“ Josef Maršálek se už 13. července 1896 oženil podruhé. Vzal si Františku Šenkýřovou ze Čtyř Dvorů. „Přijedu, až si vydělám sto tolarů,“ psala Tonka. „S klukem to ale jde pomalu.“ Domů se už nikdy nevrátila.  

Toniččiným rodičům rozhodně nebylo co závidět. Do všech těch starostí, co měli s Tonkou a jejím rozvodem, porodila jejich druhá dcera Julinka nemanželské dítě. Tonka je aspoň politovala. „Je mi vás maminko líto, že na stará léta musíte chovat a živit Julinčiny děti, je mi to moc divné, že ona by takovou hloupost vyvedla. Nemusí si myslet, že si ji veme. Esli ho odvedou a přijde k vojsku, tak si namluví jinou a Julinka oškrábe kolečka.“ 

Mýlila se. Jejich čeledín Josef Koloušek si Julinku skutečně vzal, i když si na to pár let musela počkat (svatba se konala v roce 1900). Ale co starosti, které způsobila rodičům ona? „Moc mě zarmoutilo, že jsem udělala takový starosti tatínkovi, mám z toho velkej strach, jak to dopadne, ani toho nedočkám, to mě utrápí. Jestli vy to musíte platit, tak ty peníze vám vrátím... Já jsem zdravá a mám se dobře, jen kdybych těch soudů nebylo.“

Tonička se v Jižní Dakotě protloukala všelijak.  V r. 1895 píše: „Jsem teď u Šimonů. On je bratr Vincka Šimona, co u nás řezal na pily. Budu tam, dokud se mě nějaká služba nenajde.“  

Dobře se ale nežilo ani Bednářovým. Tonička informuje, že „pole mají samej písek, když přijdou větry, tak jim tu lepší zem vítr vyfouká a neostane jim než holý kamení. Oni litujou, že neostali v Kasaně.“  

Najednou jako by mávnul kouzelným proutkem. Všechno se rázem změnilo. Tonička začala žít s mladým farmářem Frankem Kučerou (nar. 30. 8. 1874 v Borové), který přicestoval do Ameriky už v roce 1883. Přestala toužit po návratu do vlasti a začala zvát rodiče k sobě. Svůj život najednou líčí téměř idylicky. Měli prý dobrou úrodu, obilí, kukuřici, melouny, okurky. Rozplývá se nad kuřátky a kachňátky. Kdyby rodiče přijeli, nemuseli by prý nic dělat, na všecko tam mají mašiny.  Jenže Toniččino štěstí trvalo jen krátce. Onemocněla. Stěžovala si na klouby a na žaludek, žádala matku, aby jí poslala nějaké bylinky. „Tady je nezdravo, ty farmářky jsou tady všecky nezdravý, málokterá je zdravá“, konstatuje v jednom ze svých posledních dopisů. Možná mělo tamní drsné podnebí vliv na Toniččin revmatismus, ale rakovinu žaludku jí určitě způsobit nemohlo. To se na ní spíš podepsal dlouhodobý stres. V  září 1897 pětadvacetiletá Antonie rakovině podlehla.

„Já jsem byl opuštěnej, ona taky, myslel jsem, že se spolu budem radovat.“ Napsal potom  Toniččiným rodičům Frank Kučera. Sdělil jim, že jejich dcera zemřela a potřeboval také hlavně vyřešit, co dál s osiřelým Frankem. „Kdybyste mu vyplatili cestu, tak já bych ho k vám poslal. Já peníze nemám a nebudu mít, dokud nezaplatím dluh. Kdybyste ho nechtěli, tak já se o něj postarám, dokud se sám nemůže vyživit. Já mám eště jednoho svého, je mu rok, musím ho mít u cizích lidí a platit na něj.“ Děda s babičkou ale evidentně žádné peníze neposlali, protože hoch na Moravu nepřijel.  Zůstal v péči Franka Kučery. Ten si v roce 1902 zažádal o americký pas a díky této žádosti máme i jeho fyzický popis. Byl vysoký 5 stop a velikost jeho chodidla byla 5 palců. Měl kulatý obličej, pravidelný nos i bradu a středně velká ústa. Světlou pleť, modré oči a hnědé vlasy. Krátce poté, co mu úřady pas vystavily, se Frank oženil s krajankou, která přicestovala do USA v r. 1902. Dle sčítání z roku 1910 bydlela rodina Kučerova v McNeeley, okres Tripp. Frank je udáván jako farmář (36), manželka Anna (28), synové Adolph (14), Emil (7), Silven (5), Ologg (4). Dcera Othello (1). Jména dětí budou nepochybně zkomolená. S rodinou žila i Frankova tchyně (59).  V dalším roce Frank Kučera zemřel. Bylo mu pouhých 37 let.

Vraťme se však k malému Franku Maršálkovi. Dá se předpokládat, že všechny zúčastněné strany měly zájem na tom, aby se co nejdříve postavil na vlastní nohy. Zprávu o něm však máme až z června roku 1917, kdy si na něj vzpomněla americká armáda, aby ho zaregistrovala a později povolala do války. Frankovi bylo tehdy 25 let a pracoval jako zemědělský dělník na farmě Lawrence Montaigne u městečka Lake Andes, které přestože je městem okresním, má dnes pouhých osm set obyvatel, z nichž polovinu tvoří původní Američané, tj. Indiáni a třetina žije pod hranicí chudoby (zdroj wikipedia).  Lake Andes je centrum okresu Charles Mix County, který na východě sousedí s okresem Bon Homme, jehož centrem je Tyndall. Frank se tedy příliš nevzdálil od svého rodiště. Ve vojenském registru je popsán jako středně vysoký, štíhlý, modrooký, se světle hnědými vlasy. Do armády nastoupil 24. 7. 1918 a opustil ji 15. 1. 1919. Bojoval tedy v 1. světové válce, prakticky na jejím konci, neznámo kde. Pravděpodobně to však bylo v Evropě někde na západní frontě. Po válce se Frankovi stopy opět ztrácejí. Lze si však domýšlet, že se vrátil do svého rodného kraje, kde strávil celý zbytek života. Nikdy se neoženil, nezanechal žádné potomky a do vlasti svých rodičů se zřejmě nikdy nepodíval. Nikdy neviděl ani svého pokrevního otce. Zemřel v Lake Andes 8. září 1980.  Dožil se tedy bezmála 89 let.

 

Náhrobní deska Franka Maršálka na Hřbitově v Lake Andes

 

Antonie však porodila ještě jednoho syna. Jeho otcem byl Frank Kučera. Byl to ten roční chlapec, o kterém se Kučera zmiňoval v dopise Toniččiným rodičům. „Já mám eště jednoho svého, musím ho mít u cizích lidí a platit na něj.“ Narodil se 13. září 1896 a dostal jméno Adolf Kučera. I on zřejmě neměl snadný život. Vyrůstal s nevlastní matkou, a když mu bylo 15 let, zemřel mu i otec. Dle sčítání v r. 1940 byl svobodný a bydlel v Goose Lake Township, Charles Mix na farmě u svého strýce Václava (Wesley) Paulis a tety Emma Paulis (oba narození v Česku). Bydleli s nimi i jejich děti Emil Paulis (37) a Agnes Paulis (26), obě narozené už v Jižní Dakotě.  V roce 1943 se oženil s Rose.  Adolf i Rose zemřeli oba v roce 1982. Jejich (pravděpodobně jediná) dcera však žije v Jižní Dakotě dodnes.

 

 

 

Zdroje:

Článek byl sepsán na základě soukromé korespondence rodiny Bednářové a rozsudků Zemského soudu pro civilní záležitosti v Brně č. 9664  z 30. 7. 1895 a č. 7711 z 12. 11. 1895.

 

Článek vyšel v Genealogických a Heraldických listech č. 2/2017

Kontakt

Rodokmeny od Evy

evevesela@seznam.cz

Vyhledávání

Fotografie použita dle Creative Commons John Mallon Iphoneography  © 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode