Jan Nepomuk Okáč

Ať už jsem se vracela pěšky domů z Rájce ze školy nebo jenom ze hřbitova či ze zahradnictví u Tomášků, vždycky mě ten domek vítal. Stál totiž na samém začátku Doubravice a nad dveřmi měl č.p.1. Tenkrát jsem samozřejmě ještě netušila, že se v něm v polovině 18. století narodil chlapec jménem Jan Okáč. Když se pak stal prvním policejním ředitelem Brna, získal šlechtický titul a chytil obávaného zločince podepisoval se jako Johan Nepomuk von Okacz. 

Kořeny rody Okáčů (Vokáčů) je třeba hledat v nedaleké Svitávce. A sahají hodně hluboko, až do 16. století. Blanenský úředník Jiřík Skřivánek napsal v neděli na svatého Bartoloměje (24.8.) roku 1597 dopis svitáveckému rychtáři, v němž ho přátelsky žádá, poněvadž čas již vychází, aby obeslal Kryštofa Vokáče a další dva spolusousedy, jež si od něj koupili z obilnic blanenských 30 korců rži, kterou stále ještě nezaplatili a on (Skřivánek) už musí J. Milosti pánovi svému účty předložit.

Doufejme, že to dobře dopadlo a dluhy byly včas vyrovnány, na další zmínku o Okáčových si ale musíme počkat až do r.1669. V lednu toho roku se Tomáši Okáčovi a jeho ženě Anně narodil syn.  Anna bohužel následkem těžkého porodu zemřela, a tak Tomáš, jenž byl provazníkem a také pradědečkem našeho Jana Nepomuka Okáče (Okacze), se asi za rok oženil podruhé. Tentokrát s Kateřinou. Zpočátku se jim, zdá se, vedlo dobře. V roce 1674 si dokonce Tomáš koupil v městečku Svitávka za 438 hřiven stříbra půllánový grunt, který vrchnost na počátku 18. stol. zmenšila na podsedek. Už ale v roce 1676 Kateřina umírá, a to ve věku pouhých 29 let. A tak za další rok následuje svatba s Marinou, mladou, tehdy asi 26letou vdovou po Pavlu Řezníčkovi. Manželství trvalo do roku 1689, kdy zemřela i Marina. Ještě téhož roku pak uzavřel Tomáš sňatek čtvrtý - s Justínou. Další rána postihla Tomáše v roce 1718, kdy jeho obydlí vyhořelo. I z toho se však dokázal vzpamatovat. Zemřel 3. května 1724, údajně mu bylo 92 let. 

Vzhledem k tomu, že měl Tomáš děti se všemi svými manželkami, je těžké odhadnout, která z nich byla matkou Ondřeje.  V matrice zápis o jeho narození chybí. Až když se 15. února 1708 žení, dovídáme se, že se jedná o jednoho z Tomášových četných potomků.

Ondřejova manželka Anna porodila 17. října 1713 syna Matouše. I on se stal jako jeho dědeček (a nejspíš i otec), provazníkem. Ještě jako svobodný mládenec opustil Svitávku a usadil se v Doubravici nad Svitavou, kde si koupil nemovitost s malým hospodářstvím (podsedek), onen výše zmiňovaný dům s č.p. 1, stojící na začátku obce.  V únoru roku 1740 si však do Svitávky znovu odskočil, aby se tam oženil. Jeho vyvolenou byla Veronika Kudrnková. Ta ale týden po porodu svého třetího dítěte ve svých 26 letech zemřela. Asi za tři měsíce se ovdovělý Matouš oženil znovu. Jeho druhá manželka Kateřina pocházela z Černé Hory a byla dcerou Jiřího Zvěřiny. Přivedla na svět osm dětí. Nejstarší z nich, Karel (nar. 26.10.1744) byl prapradědečkem univerzitního profesora a významného vědce, analytického chemika Arnošta Okáče (1903 – 1980).

Jan Nepomuk se narodil 25. března 1752 jako pátý v pořadí. Už v útlém věku se nechal zverbovat do armády. S největší pravděpodobností se jednalo o 29. pěší regiment generála Laudona, který doplňoval své počty právě v tomto kraji. Jan u vojska ale příliš dlouho nepobyl. Jeho další osud ovlivnila jedna z reforem tehdejší panovnice Marie Terezie.  V roce 1776 byla z jejího nařízení rozpuštěna dosavadní vídeňská Rumorwache (Stráž proti výtržnostem) a nahrazena novou policejní stráží (Polizei -Wache). Členové této stráže byli vybíráni z vojáků od pluků, kteří se většinou dobrovolně přihlásili. Podmínkou byla bezúhonnost a alespoň částečná znalost čtení a psaní. Stráž čítala 250 mužů a veleli ji zpočátku jen dva důstojníci, setník a poručík, kteří měli i trestní pravomoci. Mimo jiné se používali i tělesné tresty. Pro těžší provinění mohl být policista propuštěn ze služby. Vzhledem k tehdejší časově neomezené vojenské službě, byl tak poslán ke svému kmenovému pluku. Německá wikipedie ale uvádí, že plat u policie byl zpočátku horší než u regimentů a instrukce navíc zmatené, takže tito vojáci nebyli z nové, nevojenské služby nikterak nadšeni a přistupovali k ní poněkud ležérně. To ale nebyl případ Jana Okáče, tehdy už vlastně Johana Okacze, který svými schopnostmi mezi policisty vynikal. A tak byl v roce 1785 jmenován do čela nově ustanovené brněnské policie, rok nato povýšen do šlechtického stavu a jmenován guberniálním radou.

Zajímavé je, že pouze třetina vídeňských policistů směla být podle instrukcí ženatých. J.N. Okáč patřil k těmto vyvolených. Ve Vídni se oženil s Kateřinou Fuchs de Alfieri (7.8.1760 - 12.6.1803). Kdy se sňatek konal známo není, nevíme ani zda měli nějaké potomky. (1)

Historička Daniela Tinková uvádí, že Okáč byl pravděpodobně členem vídeňské zednářské lóže U korunované naděje. (2) Doložený máme však až jeho vstup do   první moravské zednářské lóže s názvem U vycházejícího slunce v Orientu. Tuto lóži založil v Brně v r.1782 Karel Josef Salm-Reiffescheidt (1750 –1838), syn starohraběte Antonína Karla, který nechal v Rájci postavit zámek do podoby, jak jej známe dnes. Působil ale hlavně u dvora ve Vídni jako vychovatel budoucího císaře Josefa II a později i jako tajný rada a komoří Marie Terezie.  Antonín Karel byl velkým přívržencem osvícenců, v jeho lóži však brzo začalo docházet k značným rozporům, takže ji její zakladatel raději sám o Vánocích 1785 rozpustil. Založil pak tajné bratrství růže a kříže (rosenkruciánství). Tato společnost byla na rozdíl od racionálních zednářů zaměřena spíše ezotericky. Také lpěla na naprostém utajení, členové si dokonce dávali tajná falešná jména. Odnoží rosenkruciánství bylo i hnutí Asijští bratři, jehož členem byl údajně v r.1787 také Okáč. Na rozdíl od bratrů „růže a kříže“ nelpělo na křesťanských principech a ochotně mezi sebe přijímalo i židy. Josef II se snažil mít všechny spolky ve své monarchii pod kontrolou, a tak tajná společenství zakázal. Salmovi to bylo jedno, tímto patentem pohrdal. Policejní ředitel si to ale dovolit nemohl, proto Okáč z bratrství vystoupil.

V 90. letech se situace hodně změnila. Ve Francii vypukla revoluce a sestra Josefa II Marie Antoinetta skončila pod gilotinou. Osvícenství v Rakousku rázem vyšlo z módy. A nejen to, strach z revoluce a „Jakobínů“ značně ovlivnil vídeňskou politiku. A tak se Okáč pochopitelně ke své osvícenské a zednářské minulosti příliš nehlásil. Ironií osudu byl ale právě on pověřen sledováním bývalých zednářů, podezřelých z radikálních úmyslů. Dalo by se říct, že osvícenství, stejně jako francouzská revoluce, začalo požírat své vlastní děti.  

Největší slávu získal Okáč až v r.1815 tím, že dopadl nebezpečného zločince Jana Jiřího Grasela (1790 – 1818), který děsil nejen Moravu ale i Rakousko. O léčce, kterou na něj Okáč společně s policejním konfidentem Mayerem přichystal, už toho bylo napsáno hodně např. zde https://www.idnes.cz/zpravy/cerna-kronika/jan-jiri-grasel-lupic-vrah-rakousko-uhersko-poprava.A180105_203340_krimi_iri,

proto přejdu k osobnímu životu J. N. Okáče.

Smrt jeho manželky v r. 1803 (zemřela na tuberkulozu), ho zřejmě silně zasáhla. Soudím tak podle nápisu, který jí nechal vyrýt na náhrobek:

Tvá památka mi zůstává svatá.

J v O

Život šel ale dál, a J.N. Okáč se v říjnu 1806 znovu oženil s 18letou Viktorií von Edersthall (3) a měl s ní ještě šest dětí. Nepomucenu Josefu Viktorii (1808), Viktorii Antonii Josefu (1810), Ferdinanda Antona Josefa Jáchyma (1811 +), Marii Barbaru Josefu (1813), Johana Nepomuka, Viktora Bernarda (1815), Josef Viktorín (1817).

Jan Nepomuk Okáč zemřel náhle 7. září 1817 na mozkovou mrtvici. Pohřeb se konal, stejně jako pohřeb jeho manželky Kateřiny, v brněnském chrámu sv. Petra a Pavla, leč za účasti doubravického faráře. Je zřejmé, že se tak dělo na přání zemřelého. Oba manželé byli také pochováni v Doubravici nad Svitavou na původním hřbitově u kostela sv. Jana Křtitele. Hřbitov byl sice časem přemístěn, náhrobky ale zůstaly (trochu zapomenuty), u kostelní zdi. Až teprve nedávno, v roce 2010, byly převezeny do nově vzniklého lapidária ve sklepení lysického zámku. O nápise na náhrobku Kateřiny jsem se už zmínila, zbývá ještě nápis na náhrobku Johana N. von Okacze, zní:   

Se slávou a ctí sloužil padesát let státu.

S láskou k lidem a

Dobrotou srdce

Získal všeobecnou úctu.