Ukázka z rodopisné knihy Dějiny mojí babičky (vyd. 2015)
6. srpna 1770 se rájeckému obecnímu pastýři Bartoměji Kuběnovi a jeho manželce Veronice narodil chlapec, kterého zapsali do matriky pod latinským jménem, znějícím vskutku honosně – Laurentius Carolus, tedy česky Vavřinec Karel. Jak ale vyplývá z pozdějších zápisů, nikdo ho takhle vznešeně neoslovoval. Všichni mu říkali prostě Lorenc. Tento Lorenc nevstoupil do života právě šťastně. Sotva mu bylo něco přes rok, zemřela mu v předvánočním čase maminka. Údajně jí bylo pouhých 31 let. Když si však uvědomím, že do té doby stihla přivést na svět sedm dětí, docela mě z toho mrazí. Dvě děti sice zemřely ve velmi útlém věku, ale o pět polosirotků se musel někdo postarat, proto se Bartoloměj urychleně znovu oženil. Potom ještě do jejich světničky v rájeckém panském dvoře č. p. 85 přibyli další dva drobečci. Antonín sice zemřel do týdne po svém narození, ale Marina se pravděpodobně dožila dospělosti a doplnila počet dětí v pastýřově rodině na šest.
O pastýřích je známo, že mívali vždycky hodně potomků. Bylo to dost důležité, neboť byli potřebnou pracovní silou. Už odmala pomáhali svým otcům hlídat stádo. Přesto měli mnohem větší volnost a svobodu než děti selské, připoutané ke statku a k dřině na poli. Jejich život byl ale dosti bídný, především v zimním období, kdy se nevyhánělo na pastvu.
V posledním desetiletí 18. století zkomplikovalo lidem na Moravě život verbování do války proti Francouzům. Nebylo už tak živelné, jako bývávalo předtím, neboť ho nahradily první organizované odvody. Každé panství dostalo „befel“, kolik mladých mužů (ve věku 17 až 40 let) musí poslat do armády. Kdo to konkrétně bude, rozhodovala vrchnost. Ta pochopitelně nevybírala lidi, které na panství potřebovala, ani syny rychtářů a nejbohatších sedláků (jedině snad v případě, že jí tito chlapi už nějakou dobu pili krev), ale odskákali to obvykle pacholci, obecní pasáci či různí rebelové, kterých se páni velmi rádi zbavili. Není se tedy čemu divit, že mezi odvedenci byl i mladý Lorenc, který se stal se vojínem 29. císařského pěšího pluku, jemuž do r. 1791 velel slavný generál Laudon. Pruští vojáci prý s hrůzou křičeli „Himmel Laudon!“ (Nebesa Laudon!), jen co se ukázala jeho armáda na obzoru. Po Laudonovi převzal velení Olivier Walis a v roce 1803 generál Linden. Pluk doplňoval své stavy v Brněnském kraji. Kdy přesně se stal jeho součástí i náš Lorenc, bohužel nevím, domnívám se však, že to bylo někdy v posledních letech 18. století. Vojenská služba ho přivedla až do Bavorského království, kam v roce 1794 vtrhla Napoleonova armáda. Němci se svými rakouskými spojenci se jí bránili se střídavými úspěchy. Po prohrané bitvě u Fridbergu (1796) však raději uzavřeli s Napoleonem mír. Ne však na dlouho. Už v roce 1798 vznikla nová protifrancouzská koalice a boje v Bavorsku pokračovaly. V prosinci 1800 byla rakouská armáda poražena v bitvě u vesnice Hohenlinden. Této bitvy se podle tehdejších vojenských záznamů zúčastnil i 29. pluk, tedy i náš Lorenc. Na bitevním poli zůstalo tehdy ležet 5 tisíc padlých rakouských vojáků, Lorenc však mezi nimi naštěstí nebyl. Asi 30 km severně od Hohenlindenu, který dnes už prakticky vytváří předměstí Mnichova, leží městečko Velden. V něm údajně žil muž jménem Andreas Geiger2) se svou dcerou Kateřinou. S touto Kateřinou se Lorenc po té nešťastné prohrané bitvě oženil a přivedl si ji s sebou domů na Moravu. Musela to být hodně kurážná holka. A taky pořádně zamilovaná. Vždyť vydat se pěšky s vojskem na několik set kilometrů dlouhý pěší pochod do cizí země, kde nikoho neznala a jejíž řeči vůbec nerozuměla, to musela být láska! Navíc je pravděpodobné, že Kateřina už pochodovala s „outěžkem“. A pak, byla ženou vojáka a obava, zda se jí manžel z příští bitvy vůbec vrátí domů či zda jí ho nepřivezou zmrzačeného na žebřiňáku, se stala její každodenní společnicí. Milá prapra…babičko, moc ráda bych věděla, zda se ti u nás nestýskalo a zda sis někdy tajně nepovzdychla: „Stál mě ten Lorenc vůbec zato?“