Ukázka z mého rodopisu Martin a Tomáš aneb Pátrání po původu Štoudků a Staudků (závěr)

Zatímco bratři František a Josef zakotvili oba v nedaleké Doubravici a kromě vynucené cesty do války, z ní prakticky nevytáhli paty, jejich sestřičky si to zamířily rovnou do velkého světa. Josefa, to už víme, se usadila v půvabných Luhačovicích. A Marie pak v Přívoze u Ostravy (dnes součást města Ostravy), kde to počátkem 20. stol. tepalo životem. Byla zde zaměstnaná jako číšnice. Roku 1908 se vdala za o pět let mladšího Jiřího Beneše, který pocházel z Těšínska. Sňatkem tedy získala stejné příjmení, jako nosila její matka za svobodna. Se jménem změnila i náboženské vyznání, přestoupila totiž na manželovu evangelickou víru. V roce 1911 se manželé Benešovi přestěhovali do Prahy, což dokládá jejich policejní přihláška. Přihlásili se k pobytu v Oldřichově ulici v  Nuslích č. p. 273. Jiří střídal různá povolání. Byl domovníkem, šoférem, zaměstnancem soukromé pohřební společnosti, sluhou ve skladu se žárovkami a v akciové společnosti Slévárna písem. Marie, kromě toho, že se starala o domácnost, si pravděpodobně ještě přivydělávala jako posluhovačka. Časem si dokonce pořídila v Nuslích vlastní obchůdek s potravinářským zbožím neboli, jak se tehdy říkalo, hokynářství. Nebyla to však žádná idylka. Její manžel by člověk velmi prchlivé povahy a Marie si s ním zřejmě užila své. Manželství nakonec skončilo rozvodem. Beneš se hned potom znovu oženil, ale problémy se s ním táhly dál. V r. 1929 byl policií zadržen pro nebezpečné vyhrožování manželce. Byl u něj zajištěn 1 šestiranný revolver a 17 ostrých nábojů. Na svoji obranu sdělil, že se pouze rozčílil, manželce ublížit nechtěl. „Jsem celý svůj život velmi nervózní,“ vysvětloval. Manželka prý ho rozzlobila, že bez jeho svolení odjela na čtyři dny k sestře na Šumavu. Jak dál pokračovalo toto manželství nevím, je mi však známo, že se oženil ještě po třetí.

I Marie se za pár let znovu vdala, třebaže jí už bylo přes padesát let. I její druhý manžel jménem Karel Kochlík, přestože to byl takový malý človíček (měřil jen 158 cm), nebyl žádný andílek. V mládí zběhl z vojny od dělostřeleckého oddílu v Bílině. Za pár dní byl četníky zadržen v Praze na Podskalském nábřeží a předán vojenské hlídce. Jeho velitel ho popisoval jako člověka nespolehlivého a nesvědomitého, leč dobrého chování. Na vrub mu ještě přičetli, že okradl svého spoluvojína a zavinil ztrátu výzbroje. Výsledkem byl 2 měsíční zostřený těžký žalář a ztráta volebního práva. To však nebyl jediný vroubek na účtu tohoto muže. O pár let později ho zatkli znovu, a to z důvodu pro nás dnes naprosto nepochopitelného a nesmyslného. Bezdůvodně se totiž zdržoval v půl osmé ráno na Wilsonově nádraží. Jak lehce se dal tenkrát překročit zákon! Já jsem však přesvědčena o tom, že Karla Kochlíka nepřivedly na nádraží žádné nekalé úmysly, ale čistě vůně dálek. Ty ho dozajista lákaly, stejně jako dobrodružství. Proč by se jinak nechal vyučený sedlář a řemenář zaměstnat u cirkusu Kludský? Staral se v něm o zvířata a brázdil svět v maringotce. Po svatbě s Marií, která byla o celých dvacet let starší než on, se však usadil a byl zaměstnán jako obecní zřízenec.

Marie neměla žádné vlastní dítě. Nejspíš proto si v r. 1947 zažádala o adopci. Nebylo by na tom vůbec nic zvláštního, kdybychom nevěděli, že se Marie narodila v roce 1880. Bylo jí tedy v té době už 67 let! Přesto jí bylo vyhověno a manželé Kochlíkovi adoptovali dceru Růženu. Zde se mi také Mariiny stopy zcela ztratily. Co bylo dál, nevím. Stejně jako Josefě, ani mně se nepodařilo zjistit, kam se Marie poděla. Měla ale jednu zajímavou vlastnost. Dělala se stále mladší a mladší. Téměř na každé nové přihlášce k pobytu, a stěhovala se docela často, si nějaký ten roček ubrala. Takže v onom zmíněném roce 1947 udávala už věk o celých devět let nižší. Zajímalo by mě, v kolika letech umřela a kolik jí bylo doopravdy.